Posted on

Náboženství v Indonésii

Mezi původní náboženství v Indonésii patří dynamismus, totemismus a animismus.

Místní věřili, že každá věc i živý tvor má vnitřní sílu, která se nazývá mana. Každý jedinec má hladinu a intenzitu této síly odlišnou. Mana se v určitých částech těla koncentruje a pokud její úroveň přesáhne meze rovnováhy, můţe být i nebezpečná. Tato síla je schopna přecházet i z jednoho objektu na druhý, což může vést ke snaze ji získávat (základ rituálního kanibalismu – Kalimantan, Sulawesi…). Každý jedinec by měl mít tuto magickou sílu v rovnováze. Nevhodné narušení této rovnováhy vede např. k neblahým zdravotním následkům, nebo k jinému neštěstí.

Harmonické rozložení síly mana se vztahuje nejen na jedince, ale i na celé společenství, a prosperita každé komunity je založena právě na této rovnováze. Pokud došlo k narušení, hledal se vždy způsob, jak tomu předcházet. Prvním krokem bylo pojídání masa ze silného zvířete či statečného nepřítele, používání ochranných amuletů, které tvořily tygří drápy/zuby. Postupem času se vyvinul systém předpisů, zvyků a tabu, který navracel nejen sílu mana do rovnováhy, ale sloužil i jako obrana proti zlým duchům a čarodějnicím.

Dalším aspektem náboženských představ této primitivní společnosti byla víra v existenci osobní individuální duše, která člověka provází celý život. Po smrti opouští tělesnou schránku a zůstává v blízkosti zesnulého, a nebo přesídlí do posmrtných sídlišť na vrcholcích hor. Věřilo se na svět, v němž žijí jak živí tvorové, tak i neviditelné duše předků a duchové – dobří a zejména zlí. Zlé duchy bylo vždy užitečné si jakýmkoliv způsobem naklánět a mezi první obětiny patřily menší dary skládající se z květů, jídla a kouře z pryskyřice. Tento zvyk přetrval a je každodenní praxí dodnes.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že kult předků hraje velmi důležitou roli i v současné době a je jednou z nejdůležitějších složek hindu bali. Je to jakási občanská povinnost řazená na první místo. A proč? Věří se, že duše zemřelého stále pečuje o blaho komunity a tedy pokud někdo zanedbá své povinnosti vůči ní, je podle toho také potrestán.

Některým duším zůstává jejich magická síla mana i po smrti, což vede ke snaze navázat kontakt se světem živých. Jediným, kdo mohl aktivně vstupovat do komunikace s dušemi zemřelých, byl šaman. Využíval k tomu rituální loutky, nebo sebe sama.

Pokud poskytoval svou tělesnou schránku, musel nejprve vypudit vlastní duši, a to za pomoci kadidel a pravidelných rytmických pohybů, kterými se uváděl do tranzu. Tento způsob je dodnes praktikován nejen na Bali, ale i na Kalimantanu či Sulawesi.

Z vyprávění místních obyvatel plyne, že úlohou šamana bylo i rozhodovat o věcech týkajících se celé komunity. Věřilo se, že jeho rozhodnutí jsou podložena moudrostí zemřelých předků. Při promlouvání s nebožtíky používal masky, které zpodobňovaly předka či totemové zvíře. Zde je snad možno hledat i vznik topengu – tance v maskách. Tato domněnka není zcela prokázaná, nicméně se logicky nabízí. Zvíře napomáhalo dosažení magického účinku. Masky měly nejčastěji podobu ptáka – zoborožce, kterého po příchodu hinduismu vystřídal mýtický pták garuda, jenž sloužil Višnuovi jako dopravní prostředek. Dále se objevovaly ještěrky (symbol plodnosti), ryby, želvy a slunce s měsícem. Když postupem času došlo k domestikaci dobytka a usedlejšímu stylu žití, stali se významným magickým zvířetem buvoli, kteří jsou dodnes považováni za posvátné obětní zvíře. Z rozhovoru s přáteli, kteří cestovali po ostrově Sulawesi jsem se dozvěděla, že tradice obětování buvolů je živá i v současné době. Při pohřbech se obětuje i několik desítek buvolů najednou. Člověk, který pohřeb zařizuje, se tak mnohdy zadluží až do konce svého života.

Dodnes je jen z tohoto stručného výčtu patrné, že si prvotní primitivní náboženské představy udržely svou pozici a nevymizely z povědomí Indonésanů přes kulturní vlivy z Indie, z islámského světa a Evropy. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že ještě dnes se setkáme s muslimem, hinduistou i buddhistou, kteří budou věřit na tabu místa v lesích, na duchy, na to, že nesmíš porazit strom benjamin, protože by to mohlo poškodit komunitu atd.

Indie se podstatně podílela na dalším kulturním, ale hlavně náboženském vývoji Indonésie. Do Nusantary začaly během 1. století n. l. proudit prvky hinduismu a později buddhismu. V té době měla podoba hinduismu již velmi silné kořeny. Nejstarší texty vztahující se k tomuto náboženskému směru, se nazývají védy. Védy jsou souborem obětních hymnů, rituálů a melodií.

Na védy dále navázaly Bráhmany – výkladová díla, která sloužila bráhmánům při provádění obřadu. Ti měli výhradní postavení ve společnosti a vždy byli důležitější než král. A tak se začíná utvářet nový náboženský směr nazývaný bráhmanismus. Bráhmanismus zavedl kastovní systém. Obyvatelé byli rozděleni do 4 základních uzavřených skupin, které měly své vlastní zvyky, zákony, práva a povinnosti:

  •   bráhmáni
  •   kšatrijové – králové, šlechta a ti, kteří měli politickou, či vojenskou moc
  •   vaišjové – zemědělci, obchodníci a řemeslníci
  •   šúdrové – zřejmě původní obyvatelstvo – povinnost slžuţit prvním třem kastám
  •   a kasta nedotknutelných, kteří byli a jsou řazeni mimo systém – páriovéHinduismus je definován jako komplex náboţensko – sociálních institucí, který má pevný společenský řád. Nemá žádného zakladatele, ani kodex a dává volnost filozofickým spekulacím. Přírodní boţstva se vytrácejí a vzniká trojice bohů – Brahma (Stvořitel), Višnu (Obnovitel), Šiva (Ničitel).Když hinduismus zasáhl Nusantaru, byl omezen jen na vyšší vrstvu obyvatelstva, tedy na královské dvory a měšťanstvo. Venkované Jávy a Bali byli touto vlnou do značné míry také zasaženi, ale ponechali si základ lidové víry v nadpřirozené síly, působení duchů zemřelých předků, a na ten teprve aplikovali myšlenky hinduismu. Tím dali vznikout nové víře, kterou nazýváme hindu java a hindu bali.

Tato víra měla stejný základ jako v Indii – uctívání svaté trojice Trimútri, kdy byl nejvíce uctívaný bůh Šiva a Brahma převzal funkci boha ohně (uctíván v kráterech sopek, např. Tengger, Bromo), jinak vycházela ze starého kultu uctívání přírodních sil. S hlavní trojicí bohů jsou uctívány i jejich manželky Durgá a Šrí ( bohyně rýže – dodnes respektována i muslimským obyvatelstvem), dále Ganeša, a nakonec se dostalo úcty i Nandimu (býk, na němţ jezdil Šiva) a Garudovi (pták, na němž létal Višnua).

V neposlední řadě je třeba zmínit i značný vliv buddhismu, který se dostal do Indonésie kolem roku 420. Nejprve zasáhl oblast sumateránského království Sriwijaya, kde vzniklo buddhistické centrum učení (7. století – v hlavním městě). Zmiňují se o něm čínští učenci, kteří zde pobyli nějaký čas, při své cestě do Indie. Buddhismus se dále rozšířil i na Jávu, odkud máme doklady až ze století osmého. Postupem času však dochází k synkretismu hinduistických a buddhistických svatých, což můžeme pozorovat například na místě odpočinku krále Kertanagary (1270 – 1292) v Singashari, jež je zasvěceno nejen Šivovi, ale i Buddhovi.

Situace na Bali

Stručný popis náboženské situace v Indonésii nám ukazuje, že hindu Bali je založeno hlavně na kultu uctívání předků, prvcích animismu a totemismu (celkově na primitivních přírodních náboženstvích), dále na indickém hinduismu a buddhismu.

Avšak mezi další složky ovlivňující život Balijců patří i sekala a niskala. Sekala označuje svět hmatatelný a lidskému oku viditelný. Označuje to, co cítíme, slyšíme a čeho se můţeme dotknout. Oproti tomu niskala označuje svět, který nevidíme, ale jsme schopni ho nějakým způsobem vnímat. Niskala hraje důležitější roli v balijské kultuře než v našem světě. Je všude okolo nás a je to velmi osobní záleţitost, která je těţko popsatelná slovy. Pro místní je spojení sekala a niskala naprosto přirozenou součástí jejich života a není pro ně nijak složité se mezi těmito sférami pohybovat. Stejně přirozeně berou věci, které mnohým z nás připadají směšné. Příkladem je troubení před přejezdem řeky, aby na sebe lidé upozornili a zároveň se dovolili říčních duchů o přejetí mostu.

 

Ale nejen tyto dvě sloţky hrají velkou roli v ţivotě Balijců. Jak uţ bylo na počátku zmíněno, i uctívání předků tvoří velmi významný aspekt. Kdyţ někdo zemře, je zpopelněn a očištěn během tradičních rituálních obřadů. Po smrti je uctíván. Pokud se stane, ţe rodina nadále neuctívá zesnulého, můţe dojít i k tomu, ţe jeho duch snese na celou rodinu neštěstí. V opačném případě je svým pozůstalým trvalou oporou.